Máma pauza

„Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči.” Jan Werich

Už v porodnici jsem pochopila, že pláč dítěte je něco úplně jiného pro běžného člověka… A pro mámu. První noc jsem vůbec nevěděla, co mám s Em dělat. Jak ji utišit. Přece ji nemůžu zase nakojit, když mi sestřičky říkaly, že kojit se má nejdříve po hodině a půl. Dudlíček nechtěla, spát nechtěla. Prožily jsme si docela divokou noc. A já byla strachy bez sebe, jak to pak zvládneme doma.

Dneska už se na to dívám úplně jinak. Mají své potřeby, úplně stejně jako my. A kdo jiný je má pomoci regulovat, než právě rodiče? Pláč miminka neznamená, že děláme něco špatně. Naopak. Miminko nám věří natolik, že se nám svěřuje a ví, že my mu pomůžeme.

Ale to není to hlavní, o čem jsem chtěla psát… Okolo těch 5-6 měsíců si miminka většinu dne hrají, žblabuntí, smějí, povídají, blbnou. Ale taky pláčou, ať už přetažením, únavou nebo, ano, nudou. Vlastně je docela jednoduché tyhle pláče odlišit od toho hysterického “něco už je opravdu špatně” jekotu. Kdy se vám zježí chloupky na zádech a vyhrknou slzy do očí. Došlo mi to jeden večer, kdy uspával Táta… Zkusili jsme to, neúspěšně. Nevydržela jsem ten srdceryvný pláč a nakonec jsem uspávala já.

Ano, hádáte správně. Úspěšně jsme dorazili do stádia “pane bože, máma odešla a už ji nikdy v životě neuvidím“. Obě se spolu stále učíme komunikovat, pracovat a vycházet. Nic není hned, a už vůbec ne u miminka.