Máma pauza

„Čas běží, život utíká, stáří přichází, a Ty nestůj.” JSH

Lechtání miminek, kdo by to nemiloval. Jak se jejich tvářičky rozzáří a smích rozezní i ta nejtvrdší srdíčka. Em to miluje. Stačí trochu pošimrat v podpaží nebo na nožičce, a už se může potrhat. A my s ní, samozřejmě.

Ale dneska jsem zkusila něco jiného. Chytila jsem jí za záda a nožky a přitiskla obličej do jejího boku za zvuku “bubububu”. A ano, jak jsem čekala, spustilo to lavinu smíchu a až komického řehtání. Takového… Dospěláčtějšího. V ten moment mi došlo, že tohle už není to miminko, které na mě jen nelibě koukalo, když jsem si dovolila ho někam položit a přestala nosit. Roste, rozvíjí se a jednou už se se mnou takhle smát ani nebude chtít.

Na jednu stranu jsou ty všechny pokroky krásné. Užívám si každého nového zvuku, každé dovednosti a nadšeně pozoruji změny, kterými prochází. Ale taky to všechno tak hrozně utíká.

Ještě jedna věc… Jak dlouho trvá, než si člověk zvykne, že miminko už nevoní jako, no, miminko? To je něco, po čem se mi bude stýskat asi nejvíce.