„Dokonce i ta nejtemnější noc skončí a vyjde slunce.“ Victor Hugo
Tak super, konečně už se i trochu vyspím./Panejo, vzbudila se až po čtyřech hodinách, to je super./Už mi chybí, spinká nějak dlouho…
Aneb věci, které říkáme, než přijde nějaký další zvrat.
V lednu jsme dostali týden fakt super spánku. Em se vzbudila jen tak 2-3x za noc na kojení, jinak spinkala, občas si broukla a stačilo jen ji pohladit a znovu zaducat peřinku. Začala jsem se radovat, že máme vyhráno a plánovala jsem si, co budu dělat se vším tím časem… Chyba.
Jdu si lehnout dříve, protože jsem unavená po celém dni. Em se najednou vzbudí, když jsem ve sprše. Táta jde utišovat… Když přicházím do ložnice, Em už je kompletně probuzená a připravená si hrát. No do p***le. Přebaluji, kojím, pokládám do postýlky. Nic, oči furt dokořán. Beru si ji k sobě do postele a doufám, že to pomůže. Nic, dítě si neustále vytahuje dudlík z pusy a povídá do ticha temné ložnice. S kým? To se mě neptejte, raději to asi nechci vědět.
Táta po čase přijde ulehnout. Em je pořád plně vzhůru… A vydrží dvě hodiny, pak už pomalu zabírá. Achjo. Tolik k dřívějšímu spánku.
A tohle se opakuje už třetí noc. Dneska se k tomu přidala i hodinka bdění kolem třetí ráno. To chceš, no ne. Ale i přes to všechno si pak člověk řekne, že to za to stojí. Miminka mají ten dar se na vás podívat a úsměvem vypálit všechny nepříjemné emoce, které v sobě momentálně máte.
Máma pauza 
Leave a comment