Máma pauza

„Někdy se vzbudíš. Někdy tě pád zabije. A někdy, když padáš, vzlétneš.“ Neil Gaiman

A pak se Ti to stane. Vteřina nepozornosti, roztěkanost, protože Tě ten den čekají nějaké pochůzky a zařizování. Jsi v koupelně, jen si umyješ ruce. Najednou rána. A pláč. Srdceryvný.

Ať už je to pád ze stoje na zadek, ze sedu na záda nebo bouchnutí o futra. Tomu nepředejdeš, ani kdyby ses rozkrájela. Vím to, vždycky jsem si to opakovala, že prostě děti padají. Je to normální a patří to k vývoji.

Ale když to přijde poprvé, zasáhne Tě to. Slzičky, naříkání. Ale pak si začnete hrát a trápení je pryč. Směje se, raduje, tleská. Oddechneš si, je to v pořádku.

Někde vzadu v hlavě ale pořád slyšíš to žuchnutí, ránu, a pláč. Pořád do kola. Kdykoliv je ticho. I to patří k mateřství. Neustálý strach, že něco pokazíš a dítko si ublíží. Nepanikař, stalo se to každé z nás.

Hlavně tam buď pro dítě, když pláče, že si trochu natlouklo. A zvaž, jestli by nebylo vhodné zavolat doktorovi. Jeden telefonát nikdy nic nezkazí a budeš mít jistotu 🙂

Teď se mi to píše, zpětně, ale v ten okamžik by člověk udělal cokoliv, jen aby ten okamžik vymazal. Čas ale zpátky nevrátíme. Bude to dobré, uvidíš.